O MNĚ

Můj syn plakal od narození. Nebo přesněji řečeno řval. Bylo zjevné, že ho bolí bříško. V noci spal velmi špatně, přes den skoro vůbec. V kuse dokázal probrečet i pět hodin. Bez přestání. 

Nejdříve mě všichni utěšovali, že je to normální, že to znají. „Počkej na konec šestinedělí. To je tříměsíční kolika. Někdy to trvá do čtvrtého měsíce. Jak se začne přetáčet, máš vyhráno.“ Později už jen říkali: „No, tak ho nech řvát. Dej si špunty do uší“. Dítě vřeštělo, až se dusilo. Přestala jsem prosit o rady a zařídila se po svém.

Nastalo období, kdy jsme skoro nevytáhli paty z domu. V kočáru řval tak, že se za námi lidé pohoršeně otáčeli. Když výjimečně na chvíli usnul a mně se podařilo dojet do přilehlého parku, měla jsem pod bundou pyžamo. Pak jsem jen otočila obličej ke slunci a poslouchala pro změnu řev ptáků, který hladil mé pocuchané nervy. Přestala jsem se starat, co si o mně lidé myslí. Byla jsem tak vyčerpaná, že se mi před očima pohybovaly statické předměty. Moje váha klesla na číslo, které ukazovala naposledy, když mi bylo šestnáct.

Po půl roce marného boje mi naše pediatrička s účastí v hlase sdělila, že její synovec řval do věku jednoho roku. Já si byla jistá, že to nebude náš případ. Mateřství ve mně probudilo patologický optimismus. Nikdy předtím bych se nedokázala tolikrát zvednout ze dna. Neustále jsem odkudsi vykřesávala poslední kousky energie, abych ve dne v noci dokola pochodovala po bytě se zmítajícím se kojencem v náručí a věřila, nebo spíš si byla jistá, že už zítra to přejde. 

Jenže nepřešlo. Kromě vymítání ďábla jsem vyzkoušela snad úplně všechno. Veškeré volně dostupné přípravky - kapky, probiotika, čaje, byliny, rozmanité metody - cvičení, nošení, plavání, masáže. Laickou i odbornou pomoc, lékařská vyšetření, preparáty na předpis, odborný tejping, dětského psychologa. (Více o jednotlivých metodách si můžete přečíst v článcích). Pořádně nepomohlo však nic.

Synovi byl skoro rok, když jsem jednou uprostřed noci, po hodinách uspávání kroutícího se dítěte, seděla u počítače a snažila se najít někoho s podobnou zkušeností. Za okny bylo ticho, černá tma, celý svět spal a já narazila na jednu jedinou diskusi starou několik let, kterou čas od času oživil nějaký zoufalý rodič. Ale i to mě dokázalo povzbudit. Protože lépe se vám škrábe z temnoty, když víte, že v tom průšvihu nejste jediní na světě.

A tak tvořím tyto stránky, které vznikají uprostřed krátkých, výjimečně klidných nocí, aby pomohly ostatním rodičům a jejich dětem uklidnit bolavá bříška. 

Pavlína Pořízková