Za lepší stravu

Tento článek jsem začala psát na Silvestra. K zamyšlení mě vedla nejen přirozená potřeba bilancování, když se rok s rokem sejde a my v tom starém odložíme vše, co se nepovedlo. Ale také kontrola na alergologii, kdy jsem si na papír sumírovala veškeré poznatky a pokroky, co jsme za tři čtvrtě roku udělali a viděla jsem černé na bílém, že to prostě má smysl! 🙂

Není však třeba čekat na konec roku, předsevzetí za lepší stravu může člověk udělat kdykoliv, nejen na Nový rok!

Alergie a splašené děti

Je nás čím dál tím víc. Maminek, které jsou zoufalé, protože jejich miminka hodně pláčou. Co nám chtějí říci? Že je bolí bříško. Že je trápí ekzém, nespavost. Později se přidá hyperaktivita, výbuchy vteku, poruchy chování a pozornosti.

Jsme špatní rodiče? Možná.

Neumíme vychovat své děti? Možná.

Může však skutečně pouhá neschopnost vychovat dítě stát za tak významným nárůstem počtu problémových dětí?

Může pouhá náhoda za dramatický nárůst počtu dětí s propuknutou alergií v raném kojeneckém věku?

A jak spolu tato dvě fakta souvisí?

Více, než by si mnozí vůbec pomysleli.

Po tom, co všechno mám s vlastním dítětem za sebou, vím, že za tím může stát něco mnohem, ale mnohem jednoduššího než výchova.

Byť vychází nespočetné kritické články o benevolentním či chybném vedení, vyjednávání, domlouvání nebo vytyčování hranic, položíte-li si je do řady vedle sebe, nedozvíte se skoro nic.

Články o jediných správných způsobech, jak vychovat kvalitního jedince, v praxi popírají jeden druhý a naopak. Přečetla jsem je snad všechny. A zjistila jsem, že jakmile se vaše dítě splaší, můžete si se všemi výchovnými, nevýchovnými a bůhvíjakými metodami leda tak vytapetovat.

Kámen úrazu však můžete najít někde jinde

Čím dál častěji se dávám na hřišti do řeči s maminkami, jejichž děti se chovají (viděno většinovou společností) poněkud divoce, nezvladatelně, hlučně, vztekle apod. Nejdřív mě k tomu vedla čistá empatie, ale nyní už i obyčejná zvědavost.

Zjistila jsem, že takové děti zpravidla jako kojenci velice brečely (jinými slovy pořád řvaly), velmi špatně spaly a nádavkem má většina z nich potravinovou alergii nebo je minimálně v jídle velmi specifická (vybíravost, nechutenství).

Ať si říká, kdo chce, co chce, já nevěřím tomu, že se některé děti jako vzteklí a nezvladatelní orangutani narodily. Věřím, že když se dítě chová určitým způsobem, tak i když to možná nejsme my dospělí schopni vidět, ono k tomu vždycky má nějaký důvod. A tím důvodem může být i bolavé bříško.

Pro zajímavost: Centers for Disease Control & Prevention uvádí, že jen mezi lety 1997 a 2011 vzrostla prevalence potravinové alergie u dětí o 50%.

I Kurta bolelo

Nedávno jsem v televizi viděla dokument o Kurtu Cobainovi. Jeho matka v něm popisuje, jak byl hyperaktivní, neustále shazoval věci a převracel nábytek, časem začal být nezvladatelný. Poslala ho bydlet k otci, otec ke strýci atd.

Kurta si přehazovali jako horkou bramboru, nikdo s ním nechtěl žít. „Chudák dítě,“ napadlo mě, „a třeba to měl jen z jídla…“  Vzápětí jsem se kriticky napomenula, že už jsem totálně pošahaná, a šla jsem vyskládat nádobí z myčky.

Dokument však pokračoval samotnou zpovědí Cobaina: „trpěl jsem PERMANENTNÍMI BOLESTMI BŘICHA…“ Obrazovku zaplavily obrázky trávicího traktu s brutálními ilustracemi z Kurtova deníku. V dospělosti absolvoval několik gastroskopií, ale kromě zjevného podráždění lékaři na nic nepřišli. „Nedokázali mi pomoct. A tak jsem se začal léčit sám.“

Vyslechla jsem a přečetla hromady dalších příběhů. Např. o tom, jak malý autista přestane terorizovat staršího sourozence, jakmile mu odhalí celiakii a nasadí dietu, hodný chlapeček začne lítat po domě jako magor pokaždé, když vypije sklenici citrusového džusu. Příkladů je TOLIK, že spojitost nelze ignorovat.

Jak jíme, tak se máme

Žijeme v době, kdy se děti rodí dětem socialistických konzerv, májky a vývarů z kostky. Hned v závěsu rodí generace postkomunistických devadesátek, které byly typické nejen pestrostí šusťákových souprav ale i limonád, čínských polívek z pytlíku a hambáčů.

To, co se děje s našimi dětmi, je z velké části daň za způsob, jakým jsme se stravovali my.

Když jsem si po dvacítce začala troufat na „složitější“ vaření než je zalévání pytlíků na kuchyňské lince studentského bytu, zjistila jsem s údivem, že i bez dochucovacích zázraků a kostek může jídlo chutnat dobře. A nechápala jsem, proč je starší generace pořád používá, když se o škodlivosti glutamátu a dalších lahůdek již obecně ví?

Ze zvyku. Dřív se tak zkrátka vařilo.

Když jsem se nedávno ptala známé, proč do vývaru z krásného kusu hovězího s domácími nudlemi vysypala konzervovanou zeleninu a dva bujony v kostce, odpověděla, že je to tak lepší. „Já to tam prostě dám a dceři to neříkám…“ K mému zdviženému obočí jen poznamenala – „nesmíš to tak řešit!“

Tato poznámka byla jako návrat do minulosti.

Naše babička byla velice pracovitá žena. Kromě králíků a slepic se starala o ohromnou zahradu ovocných stromů, keřů, zeleniny a tři skleníky. Děda měl včely.

Jednou se nás dětí babička zeptala, zda chceme kečup. Odpověď byla jednohlasná! Jenže ona přinesla ve skle cosi, co bychom dnes bez váhání nazvali 100% domácí italskou passatou z voňavých na slunci dozrálých rajčat v prémiové bio kvalitě.

Pro nás to však, viděno dětskou optikou, byla břečka na hony vzdálená naší oblíbené svítivě červené přeslazené chemické hmotě z plastu. „Tohle není kečup!“ ohrnuli jsme nos. Babička sklenici sbalila a se slovy: „A co by to asi bylo?“, ji zase odnesla.

Pamatuji si, jak večer u zpráv škubala slepici a hodila její pařáty do krbu. Jak vstávala v půl páté. Jak dělala králíka na smetaně. Jak nám cedila přes plátno šťávu z malin. Jak každý večer dávala slepicím nasekané kopřivy. Jak rozmáčkla holými prsty housenku, co ožírala zelí.

Jenže u nás doma se „tohle“ nenosilo. Naši byli už jiná generace. A nám dětem se více zamlouvalo jídlo z krámu ve svých působivých obalech.

Doma v paneláku se dělaly špagety s konzervou naředěnou kečupem. Králík k obědu byl za trest. Když jsem byla nemocná a hlídal mě táta, mazal mi každý den chleba s taveňákem, protože sýr je zdravý. Na rekreaci v Bulharsku jsem pozvracela celý chodník růžovou limonádou. Ta byla tehdy ještě aspoň ve skle, ale později po revoluci jsme doma pili téměř výhradně barevné limošky z plastu. Jednou jsem na návštěvě dostala neochucenou minerálku a připadala mi ukrutně hnusná.

Měla jsem alergii, ekzém, zlatého stafylokoka, astma a záněty močových cest. V patnácti jsem brala 8 prášků denně a inhalovala kortikoidy. V šestnácti jsem to všechno hodila do koše a začala kouřit. Naši pálili doma každý krabičku denně. Tak co, stejně mi říkali hypochondr.

Vyrostla jsem se vzorem, že pátrání po příčině bolesti je pro slabochy. Statečný člověk jen mávne rukou a zatne zuby. Přidaly se stavy úzkosti, deprese, srdeční arytmie, nízký tlak a příšerná únava. „Moc se pozoruješ“, říkalo se mi.

O třicet let později to bylo: „Moc ho pozoruješ!“ A tak dále typu: „No tak řve! Dej ho do kočáru, každý dítě v kočáru usne!“ Kdybych prý s ním nebyla pořád doma sama, ale chodila do práce, tak bych měla jiné starosti, než s dítětem vymetat doktory.

Byla to nesmírně těžká doba. Trávit čas v dětské nemocnici by mohl za zábavu považovat jen úplný blázen. Když už mě jen při pohledu na areál Motola zachvacovala panika, stáhlo se mi hrdlo a odkrvil mozek, vzala jsem to do vlastních rukou. Dětský řev mě sice doháněl k šílenství, ale také mě nenechal na pokoji a kopal mě neustále kupředu. Byla jsem velmi vyčerpaná a velmi hubená. Záhadou mi ale zůstávalo, jak to, že jsem tak zdravá? Protože…

… na dietě se synem.

Trvalo mi téměř rok, než jsem tomu uvěřila. Ale je to tak. Zmizely bolesti kloubů, únava, záněty nosohltanu, rýma, arytmie, úzkosti i deprese, vleklé záněty močových cest. Alergie a ekzém zůstaly, ale i těch se dá zbavit, věřím tomu. Zatím jdeme po té cestě krátce, ale stojí to za to.

Pojďte také 🙂

Komentáře
  • POTRAVINOVÁ ALERGIE KOJENCŮ

    Jednou z příčin bolavého bříška může být alergie. Zjistěte, co je dobré vědět, už když si nesete dítě z porodnice.

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Nejste na to sami! Přidejte se k nám na FB :-)