Pohodová máma = pohodové dítě! A co když ne?

„Hele, když budeš v pohodě ty, tak dítě bude taky. Tak to prostě je.“  Tohle jsem slýchala v těhotenství pořád. Celé jsme ho protrpěla, takže jsem si to, co bude, až se dítě narodí, namalovala hodně na růžovo.

Bylo mi zle jak psovi a nemohla jsem se dočkat, jak si všechno vynahradím. Dítě bude pohodář a zvládneme spolu všechno. Budu moct pracovat a rozhodně spolu budeme cestovat. To hlavně. Hned v létě pojedeme k moři. Děti přeci milují jízdu autem!

Aktuálně je to přesně 30 měsíců, co jsem nevytáhla paty z téhle republiky. Takovou dobu jsem tu v kuse nestrávila od pádu železné opony. Autem jsme nedokázali zdolat víc než 220 km. Kolikrát jsem si tu větu o pohodové matce v duchu přehrávala a připadala si jako totálně neschopná tragédka. A protože jsme kvůli nepřetržitému pláči žili téměř rok v sociální izolaci, připadala jsem si tak poměrně dlouho.

Když jsme konečně vylezli mezi lidi, začala jsem si všímat, že ono to bude trošku jinak. Všechno není jen v matce. Dítě je totiž taky člověk, samostatná jednotka. A já možná nejsem tak strašná, nervní, neschopná, nevyrovnaná a úplně na nic.

Ono je totiž docela snadné být v pohodě, když máte dítě, které neřve 16 hodin denně.

Došlo mi to, když jsem byla venku s kamarádkou. Ona je totiž přesně ta pohodová máma s tím pohodovým miminem. Jenže zrovna ten den toho prcka něco štvalo. Těžko říct, co to bylo. Ale spustil řev a nechtěl přestat.

Zatímco mě vřeštící dítě nechávalo ledově klidnou, protože jsem na to zvyklá, kamarádku stihlo úplně vykolejit. Tohle pro ni byl neprobádaný terén. „Panebože, proč tak řve? Co to má bejt tohle to?! Tohle ona NIKDY nedělá! Co s ní?!“ zírala na mě s otazníky v očích.

„No…, hlad asi nemá, viď…? Třeba ji něco bolí? Co? Bříško? … Nerostou jí zuby?“

„Cože? Zuby? Prosim tě, už má čtyři, ani nevim, jak se tam vzaly. Kvůli tomu určitě neřve.“  Po necelé hodině, kdy vyzkoušela snad vše, šoupla dítě do kočáru se slovy: „Ježišmarjá, to se nedá! Proč tak strašně řveš?!“ A pak TO z ní vylítlo: „Drž už hubu, ti řikám!“

… Kdybychom byly ve filmu, následovala by zpomalená scéna s hrobovým tichem a paralyzovanými postavami, jež se s opovržením a pokleslou čelistí dívají na mou kamarádku.

V reálu si přes řev nikdo ničeho nevšiml. Pouze ona kamarádka ztuhla předsmrtnou křečí, zděšeně se držela za pusu a se zoufalým očekáváním božího trestu čekala, až do ní uhodí blesk.

Já jsem se začala strašně smát, objala ji a ujistila, že určitě není první máma, která kdy svému dítěti něco takového řekla. Minimálně je totiž druhá. Ze mě to vypadlo už několikrát.

„Fakt?“ zhroutila se s úlevou na židli. „Vždyť to je hrozný! Ona nikdy takhle neřve, co to jako je? Nechápu, jak jsi to mohla tak dlouho vydržet!“

„Hmm, to já taky ne,“ mávla jsem rukou nad naším rok a půl trvajícím trápením.

Protože jsme jen lidi…

Samozřejmě, že dítě je se svou matkou úzce spjato. Potřebuje její fyzický kontakt a nasává přes ni svět. Nervozitu z ní cítí jako barometr.

Jenže je taky fakt, že pokud má dítě problém, můžete ho s bohorovným klidem držet v náručí, nacházet se u toho ve stavu alfa, beta i gama, zenové meditace či přímo nirváně a ono stejně bude řvát. A i když budete stát na hlavě a objímat celý svět myšlenkou nekonečného míru a bezbřehé lásky, stejně vám ty nervy nakonec vytečou.

Protože jsme jen lidi. A hlavně – vztah mezi matkou a dítětem je oboustranný a působení vzájemné, tedy „obousměrné“. Dětský pláč má za úkol přimět matku k činu. Proto ji primárně stresuje, aby odstranila jeho příčinu. A když se to nedaří, přitlačí na pilu, smyčka se utahuje a ona začne být nervózní. A kolotoč se roztáčí.

To ale neznamená, že za ten pláč máma může. Poznatek o pohodové matce je sice fajn, ale nesmíte si z něj udělat mantru. 

Sama jsem se tolikrát obhajovala, ale vždycky se najde někdo, kdo na vás bude koukat skrz prsty, kroutit hlavou, nebo vás bude litovat. Protože se neumíte na dítě správně „naladit“, „napojit“, „nacítit“, sama jste „odpojená“, „vypojená“, „rozpojená“ a „porouchaná“.

Aby taky ne, když rok nespíte…

Největší paradox byl, když ty stejné, chytré hlavy mazané, které věděly přesně, co mám dělat, utíkaly se slovy: „Promiň, ale já už musím jít. Tohle se fakt nedá vydržet.“  Nebo hůř: „Nó, jaký sis to udělala, takový to máš!“

No prostě… kecy v kleci. Ano, fungují, pokud je dítě v nepohodě, ale ne, když má zdravotní problém! Bohužel jsem občas slýchala podobné poznámky i v lékařských ordinacích. Zkrátka kdo nezažil, nepochopí.

A proto, pokud tohle někdy bude číst někdo, kdo nějakou takovou vyčerpanou mámu zná, tak jí prosím místo těch řečí pomozte. Vezměte uřvánka na chvíli k sobě, protože změna dítě rozptýlí. Přineste mámě něco k jídlu nebo se zeptejte, co by jí pomohlo. Stačí velice málo. Třeba, že umyjete nádobí nebo prostě to, že tam s ní jste.

Každé dítě je totiž jiné. A zatímco jedno u růstu zubů trošku kňourá, jiné zvrací obloukem. Jedno si prdí jak pantáta, jiné se zmítá v křečích. Každé dítě reaguje na různé podněty různým způsobem. Některé děti jsou klidné, jiné jsou živé. Některá máma si nalakuje nehty, zatímco si její drobek hraje. Jiná je ráda, že si zvládne vyčistit zuby, aniž by její dítě ze zvědavosti stihlo vylézt na lustr a spadnout z něj.

Takový je život. A mámy by měly držet při sobě 🙂