Když vám dětské prdíky udělají ze života peklo

Je podvečer a já už několik měsíců zažívám dokola to samé představení. Dítě strašlivě křičí. Už hodinu a půl bez přestávky. Bez jediné tiché minuty. Je rudé, zpocené, křečovitě se propíná a řve mi přímo do ucha. Brní mě hlava, brní mě moje nervová soustava, brní mě každá molekula v těle.

„Prosím, buď ticho!“ letí mi hlavou. „Zmlkni aspoň na chviličku, ať ti můžu pomoct. Zavři tu pusinku. Prosím! PROSÍM!“ Seberu zbytky sil a stočím dítě z luku do klubíčka. Zaryje mi loktíky do prsou. Bolestí málem vyletím z kůže. Pak se zapře a propne naznak takovou silou, že se mi málem vysmekne. „Proboha! Snad udržíš dítě, vždyť má sotva pár kil?!“ nadávám si.

Nikdy jsem si nemyslela, že člověk může cítit snad každou nervovou buňku v těle. Je to jako silná dávka elektrického proudu dráždící vaše ubohé třesoucí se neurony, které se zběsile snaží prodrat kůží ven z těla a zmizet daleko ve vesmíru. Co nejdál odsud, od toho strašného řevu.

Položím dítě do postýlky a zmateně chodím po bytě sem a tam. Držím se za uši a snažím se posbírat zbytky roztříštěné mysli. Vzít rozum do hrsti a něco vymyslet. Vzpomenu si na radu sousedky, že když se to nedá vydržet, mám odejít do jiné místnosti. Jdu do kuchyně. Okno je otevřené dokořán a já se přistihnu, jak na něj zírám. Pak zatřesu hlavou a raději se vracím za tím uvřeštěncem. „Přeci nevyskočím z okna?!!!“

Ani po dvou hodinách intenzita neklesá. Naopak. Sílí v totální hysterii. Dítě se zalyká slinami. Kašle. Dáví se, což vede k ještě většímu řevu. „Bože můj!“ Zvedám ho. Vykoupané a voňavé miminko je zbrocené slzami a potem. Utírám mu bavlněnou plenkou hlavičku a pekelně se na to soustředím. Mám strach, abych mu tu plenu nenacpala do pusy.

Ach jo! Je mi ho tak líto a zároveň si nepřeju nic jiného, než aby aspoň na chviličku zmlklo. Abych se mohla nadechnout.

Pevně ho svírám. Nejsem si ale úplně jistá, zda proto, aby mi nevypadlo, nebo abych s ním nehodila o zem. Snažím se myslet na něco jiného. Představuji si bazén. Hluboký bazén s ledovou vodou. Skočila bych do něj. Ani bych se nesnažila plavat, jen bych se ponořila pod hladinu do ticha. A pomalu bych klesala ke dnu a bylo by mi krásně.

Po nekonečně dlouhé době dítě vysílením usne. Ze spaní sebou škube a vzlyká ještě celou hodinu. Jsem vyčerpaná. Sedím a dívám se na něj. To náhlé ohlušující ticho je jako balzám, ale zároveň umožňuje tělu i duši sesypat se na hromádku. Moje mysl stále vibruje a nemůže se uklidnit. Nejsem schopna myslet na nic konkrétního, jen zírám do zdi. Po té dlouhé řičící epizodě mám náhle pocit prázdnoty. Jako by mi někdo něco ukradl. Několik hodin zmizelo v černé díře. Bylo světlo, už je noc.

Když jsem si jistá, že dítě tvrdě spí, jdu si dát sprchu. Po nějaké době se přistihnu, že sedím ve vaně s bradou opřenou o kolena a sleduji vodu mizející v odpadu. Nejsem schopna zjistit, jak dlouho už tam takhle sedím. Mám pocit, že ve zvuku tekoucí vody slyším tichý chechot. Vždycky je to stejné. Miminko začne brečet a já si říkám, že tentokrát to zvládnu, tentokrát to vyřeším. Navzdory všem snahám ale pořád brečí, pak křičí a pak řve, řve, řve a ještě víc řve…

Ďábel natáhne svůj pařát a nacpe si mě do chřtánu, kterým vletím rovnou do horoucích pekel. Pěkně mě sežvejká, a když mě vyplivne, mám pocit, že už nikdy nemůžu být jako dřív. Že se ten nekonečný řev stal součástí mojí DNA. Že mi vyryl nové dráhy v šedé kůře mozkové.

A takto to jde už několik měsíců. Můj život se smrskl do nekončícího jekotu a chvilek ticha, ve kterých mi, zatímco pacifikuji hromady prádla a špinavého nádobí, stihne akorát tak dojít, v jakém cirkusu to žiju. Nespím, skoro nejím, s nikým se nestýkám.

I když mám pocit, že by bylo lepší sedět v té vaně navždy, nakonec z ní vylezu a s pocitem marnosti si jdu lehnout. Mám hlad, nemám uvařeno, ani vypráno a za chvíli zase vstávám, protože bude čas krmení.

Mikrospánek, který stihnu uskutečnit, mě však přeci jen nakopne. Ve čtyři v noci se nejprve spustí vydatný slejvák a pak přijde pokračování toho, kde jsme skončili. Dítě se nejdříve svíjí, pak brečí, a jakmile ho vytáhnu z postele a sbalím do klubíčka, začne příšerně ječet.

Chvíli s ním bojuji ve stoje, načež ho radši zase položím, než mi vyskočí z náruče hlavou napřed. Zatímco v pološeru hledám nejlepší kamarádku – rektální rourku, mimino stojí na hlavě a na patách, obličejem ke zdi a snaží se hlavou prorazit pelest. „Bezva, opravdu!“, frflám si polohlasem, ale jsem ztělesněním klidu. Spala jsem celou 1 hodinu a 19 minut. A dítě zatím ječí jen 24 minut. „Pfff, paráda s prstem v nose.“

Koutkem oka si všimnu, že sousedi zabouchnou okno. Ne už neprší. Za pět minut se rozsvítí. Představuji si, jak sedí na kraji postele a radí se, zda na mě zavolají policii… Podotýkám, že naše okno je zavřené. Nejsem sadista. I když… někdy bych se ráda podělila, těch chytrých jsou totiž zástupy.

Vylovím rourku a snažím se přeprat dítě, co jezdí hlavou napřed a odráží se nohama. Ohnout ho zpět do normálního tvaru je opravdu dřina. Když se mi to konečně podaří, vypustím z něj plynovou zásobu, která by postačila k vytápění sibiřské vsi po dvě zimy.

Vzápětí ho zvedám a snažím se ho uklidnit v náručí. Opravdu o to nestojí a nakonec mě celou počurá. Nejsem naštvaná. Čekala jsem to. Tím chci říct, že mě nerozhodí, když to teče po mně, po zdi i po koberci. S bohorovným klidem umyju jeho, sebe a vylovím čisté pyžamko. Nacpu ho do něj.

Je ticho. U sousedů se opět zhasne. Otevřu okno, nakrmím dítě, a když opět usne, sedím a poslouchám, jak začínají zpívat ptáci. Noc je za námi. Za chvíli začne svítat. Ještě chvíli je poslouchám. Ze střechy kapou zbytky deště a já přemýšlím, jak dlouho to ještě můžu takhle vydržet. A dá se to vůbec vydržet?